Members: 0 member(s)

Shares ?

0

Clicks ?

0

Viral Lift ?

0%

User's Tags

Other Blogs

  • 09 Mar 2020
    9 березня у Нідерландах розпочинається судовий процес щодо збитого у липні 2014 році у небі над окупованим російськими військами Донбасом цивільного літака авіарейсу MH-17 “Малайзійських авіаліній”. Трагедію, яка відібрала життя 298 людей, вже порівнюють з історичною справою Локербі, коли у грудні 1988 року агенти лівійської спецслужби підірвали цивільний літак з пасажирами у небі над цим шотландським містом. Паралелі між цими двома справами полягають, перш за все, у поведінці як тоді лівійського (М.Каддафі), так і тепер російського (В.Путін) диктаторів не тільки у перші дні після трагедій, а й впродовж декількох наступних років. Коли зараз весь світ дивується як можна було Кремлю настільки цинічно і відверто брехати про дійсні причини катастрофи MH-17, які за 5,5 років міжнародними експертами розкладені по поличкам без шансів на сприйняття російських “версій”, слід нагадати, що і по справі Локербі лівійський режим відкидав будь-яку свою причетність до того теракту. Перші офіційні звинувачення тоді Державний департамент юстиції Шотландії висунув лише у листопаді 1991 року – тобто майже через 3 роки після події. Як у 1991 році, так і у нинішній справі MH-17 звинувачення ґрунтуються на конкретних фактах і свідченнях проти виконавців терактів. У справі Локербі проти двох агентів лівійської спецслужби, у справі MH-17 – проти трьох громадян Росії та одного колаборанта з України. На даному етапі паралелі між цими двома справами очевидні. Дійсно цікаво чи будуть вони зберігатися і надалі, а якщо так, то нагадаємо як це відбувалось на прикладі справи Локербі: Висунення звинувачень у 1991 році і очікувана відмова лівійського режиму визначити свою провину за знищення цивільного літака. Введення Радою безпеки ООН у 1992 році перших санкцій проти Лівії за причетність до знищення цивільного Боїнгу та відмову видати правосуддю звинувачуваних. Тут є цікавим той факт, що ці санкції на той час не забороняли експорт лівійської нафти…, то ж тут Росія може сподіватися на збереження каналів збагачення своєї еліти… 1999 рік – через 7 років після введення санкцій лівійський диктатор надав дозвіл на видачу шотландській поліції виконавців теракту. 2002 рік – Лівія визнає причетність своїх офіційних осіб до теракту у небі над Локербі, хоча на той час вони вже як 2 роки відбували тюремне покарання, Каддафі погоджується виплатити родичам загиблих грошову компенсацію. 2004 рік – Вашингтон оголосив про часткове зняття санкцій з Лівії. 20 жовтня 2011 року – старіючий Каддафі, який так і не втримався від спроб поширити свій диктаторський вплив, помер у місті Сирт від поранень, отриманих у бойовому зіткненні з лівійськими повстанцями. Його вбили його ж колишні прихильники… Чи повторюється історія? Чи може людство розраховувати на неминучість покарання за цинічні злочини проти них? Час покаже. Автор: Ян Роман спеціально для UAPORTAL.CZ
    6612 Posted by Ян Роман
Точка зору 2,435 views May 05, 2020
Vítězství národů nad nacismem, aneb, co s tím má společného Kreml

 

Dnešní Ruská federace je právním nástupcem SSSR. Platí to především pro plnění závazků z mezinárodních smluv, které Sovětský svaz podepsal. Podle všeho se však Rusko snaží přivlastnit si „právem říše“ i všechny úspěchy Sovětského svazu.

A sice vítězství v německo-sovětské válce v letech 1941 až 1945. Přitom však zcela opomíjí skutečnost, že pojmy „Rusko“ a „Sovětský svaz“ nejsou zdaleka totožné, protože Sovětský svaz tvořilo nejen Rusko, ale celkem šestnáct (nezapomeňme na Karelo-finskou SSR) různých republik.

Ruský prezident Vladimir Putin v roce 2010 v živém vysílání prohlásil, že by Rusko v německo-sovětské válce zvítězilo i bez pomoci dalších sovětských republik, protože „Rusko je země vítězů“. Že prý 70 % válečných ztrát Sovětského svazu připadalo na Rusko, i právě proto byla válka vyhrána díky ruským lidským a průmyslovým kapacitám.

Je zřejmé, že Putinova slova postrádají logiku. Jak přece mohou souviset válečné ztráty na lidských životech a objem průmyslových kapacit, které byly použity k vydobytí vítězství? A jak mohou vůbec vysoké ztráty dokládat významné přispění k vítězství?

Zde je jednoduchý a jasný příklad: Čína v Druhé světové válce také utrpěla obrovské ztráty, až 20 milionů lidských životů. O rozhodujícím čínském přispění k porážce Japonska přesto nikdo nemluví. Každý ví, že k vítězství nad Japonskem rozhodujícím způsobem přispěly Spojené státy, jejichž lidské ztráty byly menší v řadách desetinásobků.

To nejhorší, co člověk dokáže vymyslet, je být pyšný na válečné ztráty svého národa! Je to přece strašná cena za vítězství!

Každá z republik bývalého SSSR zaplatila za porážku nacismu a fašismu svou cenu. Třeba na Ukrajině, jejímž územím se válka několikrát přehnala jako krutá smršť, bylo mobilizováno až 7 milionů obyvatel, což tvořilo až 25 % vojáků Rudé armády. Ukrajinci měli značný početní podíl na nejvyšším velitelském sboru Rudé armády, mezi generály a admirály jich bylo přes 300. Více než polovině sovětských front veleli maršálové a generálové ukrajinského původu. V tylu německých jednotek na ukrajinském území bojovalo přes 50 tisíc sovětských partyzánů, četné ilegální organizace nebo ozbrojené formace ukrajinských nacionalistů.

Za statečnost a odvahu prokázanou v bojích obdrželi Ukrajinci a rodáci z Ukrajiny jen od SSSR 2,5 milionu řádů a medailí (z celkového počtu 7 milionů). Cca 2100 Ukrajinců se stali Hrdiny Sovětského svazu, 32 dvojnásobnými Hrdiny, nejúspěšnější letecké eso protihitlerovské koalice pilot Ivan Kožedub se pak stal Hrdinou trojnásobným.

Celkové nevratné ztráty mezi vojáky ukrajinského původu dosáhly 3 až 4 milionů osob (které padly v boji, zemřely v zajetí, jsou nezvěstné nebo zemřely ve vojenských nemocnicích). Každý druhý z těch, co přežili, zůstal trvalým invalidou.

Na okupovaném území násilně zemřelo 4 až 5 milionů civilistů. Bylo zničeno 714 měst a městysů, přes 28 tisíc vesnic, bez střechy nad hlavou zůstalo 10 milionů lidí. Na území Ukrajiny bylo zřízeno 250 koncentračních táborů a pracovních táborů. 2,4 milionu ukrajinských rodáků bylo totálně nasazeno v Německu. Ukrajina přišla o víc než 40 % svého hospodářského potenciálu, bylo zničeno přes 419 tisíc průmyslových objektů. Toto vše na dlouhá desetiletí poznamenalo způsob rozvoje průmyslové výroby, zemědělství a hmotný blahobyt populace.

Vedle Ukrajinců a Rusů válčilo v řadách Rudé armády nejvíce vojáků původem z Uzbekistánu, Běloruska, Kazachstánu, Gruzie, Ázerbájdžánu a Arménie.

Z Uzbekistánu bylo k Rudé armádě mobilizováno přes 1,4 milionu osob, z nichž přes 650 tisíc padlo nebo se pohřešuje. 120 tisíc občanů této republiky bylo vyznamenáno bojovými řády nebo medailemi, 338 se stalo Hrdiny Sovětského svazu.

Z Běloruska bylo k Rudé armádě mobilizováno přes 1,3 milionu osob. 300 tisícům Bělorusů byly uděleny řády nebo medaile. 441 Bělorusů se stalo Hrdiny Sovětského svazu, čtyři Hrdiny dvojnásobnými. Zároveň platí, že Bělorusko, které bylo okupováno déle než tři roky, přišlo o cca 3 miliony obyvatel. Bylo zničeno 209 měst a okresních sídel z 270, 9200 vesnic, přes 100 tisíc výrobních objektů.

Z Kazachstánu bylo k Rudé armádě mobilizováno 1,2 až 1,3 milionu osob. Šlo o výjimečně vysoký počet, tvořil totiž téměř čtvrtinu celé populace této republiky. Z toho na válečných bojištích položilo životy 410 až 630 tisíc. Přes 500 rodáků z Kazachstánu bylo poctěno titulem Hrdiny Sovětského svazu, ze dvou se stali Hrdinové dvojnásobní.

Gruzie dodala Rudé armádě přes 700 tisíc vojáků, z nichž přes 300 tisíc padlo. 280 rodáků z Gruzie bylo poctěno bojovými řády a medailemi, 164 se stalo Hrdiny Sovětského svazu, jeden Hrdinou dvojnásobným.

Z Ázerbájdžánu bylo do řad Rudé armády mobilizováno 600 až 700 tisíc osob, z nichž každý druhý (300 až 350 tisíc) se z války nevrátil. Přes 400 tisíc ázerbájdžánských rodáků bylo vyznamenáno bojovými řády či medailemi, 123 se stali Hrdiny Sovětského svazu, dva Hrdiny dvojnásobnými.

Arménie dodala Rudé armádě přes 500 tisíc osob, z nichž přes 200 tisíc padlo. Přes 70 tisíc arménských rodáků bylo vyznamenáno bojovými řády či medailemi, 107 se stalo Hrdiny Sovětského svazu.

Také bychom neměli opomenout, že vítězství Sovětského svazu ve válce umožnila podpora spojenců. Především ze strany Spojených států amerických, Velké Británie i s jejími dominii a koloniemi a desítek dalších zemí v celém světě. Válečné operace proti nacistickému Německu se totiž vedly v Evropě, Africe, Asii a ve vodách všech oceánů.

Pokud jde o Velkou Británii, tato země proti nacistickému Německu bojovala hned od začátku Druhé světové války až do jejího úplného konce, tzn. od září 1939 do května 1945. Tedy mnohem déle než Sovětský svaz, který do války sice vstoupil 17. září 1939, proti Německu však začal válčit teprve od června 1941. Předtím byl Sovětský svaz strategickým spojencem Německa a podporoval ho tím, že Němcům ve velkém dodával obilí, ropné produkty, nikl, manganové a chromové rudy nebo fosfáty. Zdůrazníme tedy: přímo podporoval(!) nacisty ve válce proti Britům. V této situaci po celý rok, který uplynul mezi porážkou Francie a německým útokem na SSSR, tedy v červnu 1940 až červnu 1941, Spojené království i se svými dominii a koloniemi de facto jako jediné čelilo Hitlerovi a jeho spojencům. Na rozdíl od Sovětského svazu, který nikdy nečelil německé válečné mašinérii sám. Proč tedy ruští propagandisté pořád využívají starý mýtus, že Sovětský svaz nesl „hlavní břemeno“ války proti Německu? A co Velká Británie?

Od roku 1940 Britové a od roku 1942 také Američané vedli strategické letecké bombardování území Německa a jeho spojenců. To zásadním způsobem přispělo k rozvrácení hospodářství těchto zemí. Nebýt soustředěných útoků na průmyslové objekty ze vzduchu, mohla se válka protáhnout na neurčito. Za tohoto scénáře se třeba mohlo stát, že by např. Němci stihli dokončit vývoj jaderných zbraní a Američané své jaderné zbraně použít v Evropě.

Nesmíme opomenout ani tu pomoc, kterou získal Sovětský svaz od spojenců v rámci programu Lend-lease (Zákon o půjčce a pronájmu). Tyto dodávky probíhaly přes Tichý oceán, Írán, Arktidu nebo Černé moře podle toho, jak se vyvíjela situace na bojištích. V letech 1941 až 1945 získal SSSR 22.150 letadel, 12.700 tanků, 51.503 osobních offroadů a terénních vozů, 375.883 nákladních automobilů, 35.170 motocyklů, 8.218 pušek, 131.633 kusů automatických zbraní, 12.997 pistolí, 345.735 tun výbušnin, 2.670.000 tun ropných produktů, 331.066 litrů lihu, obrovské množství potravin a léků.

Význam Lend-leasu ilustruje třeba následující skutečnost. Za dobu války přišel Sovětský svaz o více tanků a samohybných dělostřeleckých systémů, než vyrobil sovětský průmysl: 96.500 oproti 95.252. Nebýt tedy pomoci z Lend-leasu, byla by situace s technikou katastrofální.

Celkem získal Sovětský svaz jen od USA pomoc v hodnotě 11,3 miliardy USD (přes 163 miliard USD dle dnešního kurzu), z nichž bylo splaceno pouhých 0,4 % celkové částky (se započtením inflace). A k tomu byla ještě pomoc od Spojeného království!

Jaký závěr můžeme ze shora popsaného vyvodit?

Rusko by válku nikdy nevyhrálo bez přispění Ukrajiny a dalších republik tehdejšího Sovětského svazu. Aby toho nebylo málo, válku by nevyhrál ani Sovětský svaz, nebýt pomoci dalších států protihitlerovské koalice.

Dnešní generace by si měla vážit podílu každé země na porážce nacismu a fašismu úplně stejnou mírou. A také vždy mít na paměti, jak obrovskou cenu zaplatilo lidstvo za mír. Pak nikoho nenapadnou myšlenky ve smyslu „můžeme to zopakovat“. Naopak vznikne touha vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby „už nikdy znovu“!

 

Jan Roman pro UAPORTAL.CZ dle materiálu Moderator.az

фото:  Радіо Свобода

 



Comments

0 comments